Potoky nasládlé krve
v hluboká moře se pojí,
umírá, smrti se bojí,
umírá, vždyť je to prve.

„Nikdy nezapomenu“, znÄ›la poslední slova, kterými promlouvala umírající Flavie, jejíž dlouhé kadeÅ™e visely slepené nad stále se zvÄ›tÅ¡ující kaluží krve. V té osamÄ›lé jeskyni hledÄ›li jeden druhému do očí a zoufale se snažili smířit s nemilosrdnou krutostí osudu, který teď měřil poslední minuty jejího života. Po chvíli tlukot milujícího srdce ustal a roztÅ™esené ruce nabyly klidu spícího dítÄ›te. Tichý dech, jímž jeÅ¡tÄ› nedávno ofukovala Noelovy Å¡krábance způsobené ostrými trny tropických rostlin, se náhle zastavil a umlčel něžné rtíky, které jako by se jeÅ¡tÄ› chystaly nÄ›co vyslovit, ale už to nestihly. Noelovi se udÄ›lalo horko, jeho srdce teď buÅ¡ilo snad i za ni. Na rozpáleném čele mu vyrazily velké kapky potu a stékaly se slzami do smutných potůčků rozlévajících se po rudÄ› červené zemi. JeÅ¡tÄ› nÄ›kolik hodin v tÄ›ch slzách sedÄ›l, pÅ™emýšlel o smrti, úzkosti, bezmoci, a v myÅ¡lenkách se brodil tÄ›mi nejčernÄ›jšími vodami, do nichž se jen může lidská duÅ¡e potopit. Byl klidný, jeho svÄ›t už nemÄ›l smysl, budoucnost mu byla lhostejná.

Do té tiché smuteční prázdnoty přiběhli Théo a Bernard, dva zbylí členové posádky. Za panického pokřikování jí zkoušeli pomoci, ale po chvíli si uvědomili, že je to marné a upnuli své vyčerpané pohledy na bezduchého Noela, který ve světle petrolejové lampy nehybně hleděl do temnoty jeskyně. Na znamení soucitu oba pokorně sklonili hlavy před jeho neštěstím a po několika minutách vyšli před jeskyni, kde do písku zapíchli silnou, tři metry dlouhou bambusovou tyč, na jejíž vrchol přivázali vlajku z pytloviny začerněné ohořelým dřevem z ohniště. Nemohli pro něj víc udělat.

Po dvou dnech, kdy se už mrtvola stala stÅ™edem zájmu rozličných druhů kolem poletujícího hmyzu, získal Noel tolik sil, aby se ji vydal pohÅ™bít. Vybral k tomu pÅ™ekrásné místo na osamÄ›lé náhorní ploÅ¡inÄ› v jižní části ostrova. Jakmile se Théo s Bernardem dozvÄ›dÄ›li, že jde Noel kopat hrob, pÅ™idali se k nÄ›mu. Vyhrabali na určeném místÄ› jámu, zatímco Noel vysekal do velkého kamene nápis „F. Petit“, vložil ho do hotové jámy a vydal se pomalým krokem zpÄ›t pro Flaviino tÄ›lo.

Blížil se k jeskyni, když pocítil nÄ›co, co ho donutilo zastavit a schovat se za kopcem. PÅ™iplížil se opatrnÄ› o pár kroků blíž k písečné pláži pÅ™ed jeskyní, a vidÄ›l, že je teď rozrývána bosými nohami poÅ™vávajících divochů, jejichž pozornost pÅ™ilákala černá vlajka. Ten hrůzný pohled v nÄ›m zažehnul plameny nenávisti hladovÄ›jící po pomstÄ›. Už se chystal vbÄ›hnout mezi ty vyhublé, pomalované a cinkající zrůdy, když ho Théo, který Å¡el celou cestu pár kroků za ním, svalil na zem, a než se mu podaÅ™ilo znovu vstát, pÅ™ibÄ›hl Bernard a tiskl ho k zemi tak dlouho, dokud se neuklidnil. VÅ¡ichni tÅ™i sledovali hlouček divochů v bezpečné vzdálenosti od jeskynÄ› až do rána, kdy déšť uhasil oheň, a vyhnal nevítané hosty i s jejich burácejícími písnÄ›mi pryč. Noel dobÄ›hnul k jeskyni, a roztÅ™esenýma rukama odtrhnul Flaviiny zbytky od třímetrové bambusové tyče, na níž se celou noc otáčela. Urovnal je do pÅ™ipraveného hrobu a pomalu zaházel těžkou vlhkou hlínou. „Nikdy nezapomenu“, linula se jako dým poslední slova z ohniÅ¡tÄ› ve chvíli, kdy se stopy zrůdnosti začaly opÄ›t otáčet.

… a mezi lidmi byla láska, pomáhali si, a smyslem života každého z nich bylo konat dobro pro ostatní. Slaďoučké ovoce bylo pro vÅ¡echny, v létÄ› hřálo slunce, v zimÄ› úsmÄ›vy. ZpÄ›v prostupoval krajinou a lehký vítr ho hýčkal a s radostí pÅ™enášel jeÅ¡tÄ› daleko odtamtud, aby cestou hladil srdce stejnÄ› jako pročechrané vlasy zemÄ› hladí lidské tváře. To místo jsme pojmenovali Sen.

… jednoho dne, když už sítí bylo tolik, že o nÄ› začali zakopávat, a když se vÅ¡echny cesty spojily v jeden velký kus asfaltu, Å™ekli si, že v tom se žít nedá, a hledali pomoc. ZaÅ¡li za jednou starou paní, o které se tvrdilo, že doma schovává spoustu svÄ›týlek. Ta paní nic takového nemÄ›la, ale oni ji prosili tak zoufale, že jim pÅ™ece jen pomohla. Dala jim semínko, kterému říkala ProzÅ™ení. PodÄ›kovali a rozebÄ›hli se, aby zasadili semínko a sypali si na hlavu popel.

… Byla jedna nemalá hrst ÄŒlovÄ›ků. NemÄ›li svÄ›tlo, a tak aby nezabloudili nÄ›kam pryč, vytvoÅ™ili si asfaltové cesty, po kterých vÅ¡ichni chodili. A protože to bylo málo a občas z nich nÄ›kdo seÅ¡el, roztáhli po celé zemi síť, aby se jí vÅ¡ichni drželi. Tu hrst jsme nazvali Společnost.

… když zjistil, že z černé dálky se nikdo neozývá ani když kÅ™ičí z plných plic, sklopil hlavu do dlaní, rozklepanýma rukama si zoufale projel mastné, lesklé vlasy, a začal si z kapes odhazovat těžké zářivé Ideály a Soucity, aby se mohl pohnout. Pak se rozebÄ›hnul pryč od té oslňující hromady, která vznikla kolem nÄ›j, a jak tak utíkal a vzdaloval se od svÄ›tla, najednou se ocitl v naprosté tmÄ›. A srdce ho bolelo, protože dobÅ™e vÄ›dÄ›l, že zahodil cenný poklad. JeÅ¡tÄ› daleko běžel, když konečnÄ› poslepu narazil na Společnost. Jakmile se s ní seznámil, Å™ekl si: "Ale což, svÄ›týlka akorát tížila, nakonec tady je ostatní taky nemají, zůstanu tu a budu chodit po jejich cestách." To taky udÄ›lal, a tak se v té tmÄ› živil tím, že pomáhal lidem stavÄ›t cesty a tahat sítÄ›. Tu bytost jsme pojmenovali ÄŒlovÄ›k.

… tisíce lidí s rukama kÅ™ečovitÄ› rozpaženýma stály v obrovském silném kruhu. Každý teď vypadal jako kříž, celek pak jako nekonečný hÅ™bitov civilizace. S popelem na hlavÄ› a modÅ™inama na prsou zpívali tiché písnÄ›, každý jinou, ale vždycky to byla píseň truchlivá, plná lítosti a proseb za odpuÅ¡tÄ›ní. Desítky hodin takhle stáli, ale ve své pokoÅ™e si byli vÄ›domi, že ani desetiletí by nenapravila jejich omyl. Ale ti lidé, drželi se tak silnÄ›, že se suchá mrtvá zemÄ› nakonec zželela, rozechvÄ›la se, a ze vzniklé trhliny vyletÄ›l zářivý paprsek následovaný pryÅ¡tícími plody Ideálů a Soucitů. Kruh tÅ™pytu slzících očí… bože, hvÄ›zdy jsou dneska na zemi! A kruh se jeÅ¡tÄ› upevnil. To místo jsme nazvali ProzÅ™ení.

"… až spojíš ty tečky, vznikne ti z toho obrázek. Mami, ale, ale… u nich pÅ™ece nejsou čísla! To nevadí, je na tobÄ›, co z toho vznikne. Koukni jak ti na to krásnÄ› svítí sluníčko. A stejnÄ› je tu krásnÄ›, viď? Tuším, že tomu tady dali jméno Sen, nebo tak nÄ›jak."

Na monitor si sedla moucha. Chci jí říct ať zmizí, ale dochází mi, že mi nebude rozumět, tak jí ráznejma gestama naznačuju, že by mohla vypadnout. A to taky udělala. 'Sem rád, že i tak drobnej tvor instinktivně reaguje na moje posunky. Nechce se mi vyhánět ji do tý černý zimy, takže pokud mi nebude otravovat život, může tu zůstat. Dokud zejtra nechcípne.

PrÅ¥avý chrastící repráčky po mnÄ› fluÅ¡ou zvukový vlny jedný rádoby uklidňující skladby. Spíš mÄ› ty tóny zničujou – pÅ™ipomínaj' mi, jak je ten klid daleko. Do toho vÅ¡eho cvrlikání nÄ›jakejch přírodních potvor, v tý hudbÄ›. Pitomoučká snaha napodobit nÄ›co nenapodobitelnýho mÄ› fakt neuklidňuje. Vypnul 'sem ty zrůdnosti, a je klid, v harmonii s mojí prázdnou depresivní náladou, kdy nad vším jen tak znudÄ›nÄ› pÅ™emejÅ¡lim, nad podstatou bytí a vesmíru, proč tu 'sem, co mám dÄ›lat. PÅ™emejÅ¡lim nad tím, jak je lidstvo směšný a nezodpovÄ›dný, jak se ničí, jak si mistrovsky dokázalo vztyčit faleÅ¡ný cíle, uznávat nesprávný hodnoty. Že nejsem o nic lepší než ostatní, i když o tom dumám.

Update: Asi 'sem se hodně změnil, protože teď když to po nějaký době čtu, tak se mi derou slzy do očí. A koukám že je to úplně bez závěru, tyhle úvahy halt závěr nikdy neměly.

Není divu, že venku tak fouká vítr, když všichni spěchaj' a pořád z toho funěj'. Když venčej' psa, div ho neuškrtěj', jak chvátaj', a pokud to ten pes přežije, má alespoň odřený a zasviněný břicho od všech těch kamínků, šutrů a výkalů od jinejch psů, který taky štve, že je jejich uspěchaný páníčkové a paničky tahaj' po zemi.

A jak tak po světě všichni lidi utíkaj' a tahaj' za sebou svoje psy, občas se najde někdo, komu to začne vrtat hlavou a řekne si, že by možná tomu svýmu psovi měl zpomalit a přestat ho tahat po zemi, protože to pro něj asi není dvakrát příjemný, a taky si řekne, jak by asi jemu samotnýmu bylo, kdyby ho nějakej velkej uspěchanej namyšlenej pes tahal po zemi mezi kamínkama, šutrama a výkalama jinejch lidí, a řekne si, že za chvíli by celej náš svět byl rozrytej od odřenejch břich psů a že to tak nemůže nechat. A do toho ty vědci a proroci uzavíraj' sázky, jestli lidi dostanou rozum do tý doby, než břichama svejch psů rozryjou dočista všechno.