Potoky nasládlé krve
v hluboká moře se pojí,
umírá, smrti se bojí,
umírá, vždyť je to prve.

„Nikdy nezapomenu“, zněla poslední slova, kterými promlouvala umírající Flavie, jejíž dlouhé kadeře visely slepené nad stále se zvětšující kaluží krve. V té osamělé jeskyni hleděli jeden druhému do očí a zoufale se snažili smířit s nemilosrdnou krutostí osudu, který teď měřil poslední minuty jejího života. Po chvíli tlukot milujícího srdce ustal a roztřesené ruce nabyly klidu spícího dítěte. Tichý dech, jímž ještě nedávno ofukovala Noelovy škrábance způsobené ostrými trny tropických rostlin, se náhle zastavil a umlčel něžné rtíky, které jako by se ještě chystaly něco vyslovit, ale už to nestihly. Noelovi se udělalo horko, jeho srdce teď bušilo snad i za ni. Na rozpáleném čele mu vyrazily velké kapky potu a stékaly se slzami do smutných potůčků rozlévajících se po rudě červené zemi. Ještě několik hodin v těch slzách seděl, přemýšlel o smrti, úzkosti, bezmoci, a v myšlenkách se brodil těmi nejčernějšími vodami, do nichž se jen může lidská duše potopit. Byl klidný, jeho svět už neměl smysl, budoucnost mu byla lhostejná.

Do té tiché smuteční prázdnoty přiběhli Théo a Bernard, dva zbylí členové posádky. Za panického pokřikování jí zkoušeli pomoci, ale po chvíli si uvědomili, že je to marné a upnuli své vyčerpané pohledy na bezduchého Noela, který ve světle petrolejové lampy nehybně hleděl do temnoty jeskyně. Na znamení soucitu oba pokorně sklonili hlavy před jeho neštěstím a po několika minutách vyšli před jeskyni, kde do písku zapíchli silnou, tři metry dlouhou bambusovou tyč, na jejíž vrchol přivázali vlajku z pytloviny začerněné ohořelým dřevem z ohniště. Nemohli pro něj víc udělat.

Po dvou dnech, kdy se už mrtvola stala středem zájmu rozličných druhů kolem poletujícího hmyzu, získal Noel tolik sil, aby se ji vydal pohřbít. Vybral k tomu překrásné místo na osamělé náhorní plošině v jižní části ostrova. Jakmile se Théo s Bernardem dozvěděli, že jde Noel kopat hrob, přidali se k němu. Vyhrabali na určeném místě jámu, zatímco Noel vysekal do velkého kamene nápis „F. Petit“, vložil ho do hotové jámy a vydal se pomalým krokem zpět pro Flaviino tělo.

Blížil se k jeskyni, když pocítil něco, co ho donutilo zastavit a schovat se za kopcem. Připlížil se opatrně o pár kroků blíž k písečné pláži před jeskyní, a viděl, že je teď rozrývána bosými nohami pořvávajících divochů, jejichž pozornost přilákala černá vlajka. Ten hrůzný pohled v něm zažehnul plameny nenávisti hladovějící po pomstě. Už se chystal vběhnout mezi ty vyhublé, pomalované a cinkající zrůdy, když ho Théo, který šel celou cestu pár kroků za ním, svalil na zem, a než se mu podařilo znovu vstát, přiběhl Bernard a tiskl ho k zemi tak dlouho, dokud se neuklidnil. Všichni tři sledovali hlouček divochů v bezpečné vzdálenosti od jeskyně až do rána, kdy déšť uhasil oheň, a vyhnal nevítané hosty i s jejich burácejícími písněmi pryč. Noel doběhnul k jeskyni, a roztřesenýma rukama odtrhnul Flaviiny zbytky od třímetrové bambusové tyče, na níž se celou noc otáčela. Urovnal je do připraveného hrobu a pomalu zaházel těžkou vlhkou hlínou. „Nikdy nezapomenu“, linula se jako dým poslední slova z ohniště ve chvíli, kdy se stopy zrůdnosti začaly opět otáčet.

… a mezi lidmi byla láska, pomáhali si, a smyslem života každého z nich bylo konat dobro pro ostatní. Slaďoučké ovoce bylo pro všechny, v létě hřálo slunce, v zimě úsměvy. Zpěv prostupoval krajinou a lehký vítr ho hýčkal a s radostí přenášel ještě daleko odtamtud, aby cestou hladil srdce stejně jako pročechrané vlasy země hladí lidské tváře. To místo jsme pojmenovali Sen.

… jednoho dne, když už sítí bylo tolik, že o ně začali zakopávat, a když se všechny cesty spojily v jeden velký kus asfaltu, řekli si, že v tom se žít nedá, a hledali pomoc. Zašli za jednou starou paní, o které se tvrdilo, že doma schovává spoustu světýlek. Ta paní nic takového neměla, ale oni ji prosili tak zoufale, že jim přece jen pomohla. Dala jim semínko, kterému říkala Prozření. Poděkovali a rozeběhli se, aby zasadili semínko a sypali si na hlavu popel.

… Byla jedna nemalá hrst Člověků. Neměli světlo, a tak aby nezabloudili někam pryč, vytvořili si asfaltové cesty, po kterých všichni chodili. A protože to bylo málo a občas z nich někdo sešel, roztáhli po celé zemi síť, aby se jí všichni drželi. Tu hrst jsme nazvali Společnost.

… když zjistil, že z černé dálky se nikdo neozývá ani když křičí z plných plic, sklopil hlavu do dlaní, rozklepanýma rukama si zoufale projel mastné, lesklé vlasy, a začal si z kapes odhazovat těžké zářivé Ideály a Soucity, aby se mohl pohnout. Pak se rozeběhnul pryč od té oslňující hromady, která vznikla kolem něj, a jak tak utíkal a vzdaloval se od světla, najednou se ocitl v naprosté tmě. A srdce ho bolelo, protože dobře věděl, že zahodil cenný poklad. Ještě daleko běžel, když konečně poslepu narazil na Společnost. Jakmile se s ní seznámil, řekl si: "Ale což, světýlka akorát tížila, nakonec tady je ostatní taky nemají, zůstanu tu a budu chodit po jejich cestách." To taky udělal, a tak se v té tmě živil tím, že pomáhal lidem stavět cesty a tahat sítě. Tu bytost jsme pojmenovali Člověk.

… tisíce lidí s rukama křečovitě rozpaženýma stály v obrovském silném kruhu. Každý teď vypadal jako kříž, celek pak jako nekonečný hřbitov civilizace. S popelem na hlavě a modřinama na prsou zpívali tiché písně, každý jinou, ale vždycky to byla píseň truchlivá, plná lítosti a proseb za odpuštění. Desítky hodin takhle stáli, ale ve své pokoře si byli vědomi, že ani desetiletí by nenapravila jejich omyl. Ale ti lidé, drželi se tak silně, že se suchá mrtvá země nakonec zželela, rozechvěla se, a ze vzniklé trhliny vyletěl zářivý paprsek následovaný pryštícími plody Ideálů a Soucitů. Kruh třpytu slzících očí… bože, hvězdy jsou dneska na zemi! A kruh se ještě upevnil. To místo jsme nazvali Prozření.

"… až spojíš ty tečky, vznikne ti z toho obrázek. Mami, ale, ale… u nich přece nejsou čísla! To nevadí, je na tobě, co z toho vznikne. Koukni jak ti na to krásně svítí sluníčko. A stejně je tu krásně, viď? Tuším, že tomu tady dali jméno Sen, nebo tak nějak."

Na monitor si sedla moucha. Chci jí říct ať zmizí, ale dochází mi, že mi nebude rozumět, tak jí ráznejma gestama naznačuju, že by mohla vypadnout. A to taky udělala. 'Sem rád, že i tak drobnej tvor instinktivně reaguje na moje posunky. Nechce se mi vyhánět ji do tý černý zimy, takže pokud mi nebude otravovat život, může tu zůstat. Dokud zejtra nechcípne.

Prťavý chrastící repráčky po mně flušou zvukový vlny jedný rádoby uklidňující skladby. Spíš mě ty tóny zničujou – připomínaj' mi, jak je ten klid daleko. Do toho všeho cvrlikání nějakejch přírodních potvor, v tý hudbě. Pitomoučká snaha napodobit něco nenapodobitelnýho mě fakt neuklidňuje. Vypnul 'sem ty zrůdnosti, a je klid, v harmonii s mojí prázdnou depresivní náladou, kdy nad vším jen tak znuděně přemejšlim, nad podstatou bytí a vesmíru, proč tu 'sem, co mám dělat. Přemejšlim nad tím, jak je lidstvo směšný a nezodpovědný, jak se ničí, jak si mistrovsky dokázalo vztyčit falešný cíle, uznávat nesprávný hodnoty. Že nejsem o nic lepší než ostatní, i když o tom dumám.

Update: Asi 'sem se hodně změnil, protože teď když to po nějaký době čtu, tak se mi derou slzy do očí. A koukám že je to úplně bez závěru, tyhle úvahy halt závěr nikdy neměly.

Není divu, že venku tak fouká vítr, když všichni spěchaj' a pořád z toho funěj'. Když venčej' psa, div ho neuškrtěj', jak chvátaj', a pokud to ten pes přežije, má alespoň odřený a zasviněný břicho od všech těch kamínků, šutrů a výkalů od jinejch psů, který taky štve, že je jejich uspěchaný páníčkové a paničky tahaj' po zemi.

A jak tak po světě všichni lidi utíkaj' a tahaj' za sebou svoje psy, občas se najde někdo, komu to začne vrtat hlavou a řekne si, že by možná tomu svýmu psovi měl zpomalit a přestat ho tahat po zemi, protože to pro něj asi není dvakrát příjemný, a taky si řekne, jak by asi jemu samotnýmu bylo, kdyby ho nějakej velkej uspěchanej namyšlenej pes tahal po zemi mezi kamínkama, šutrama a výkalama jinejch lidí, a řekne si, že za chvíli by celej náš svět byl rozrytej od odřenejch břich psů a že to tak nemůže nechat. A do toho ty vědci a proroci uzavíraj' sázky, jestli lidi dostanou rozum do tý doby, než břichama svejch psů rozryjou dočista všechno.