To byl root kořen
a kernel panic,
filesystem zbořen,
zbytek dat na nic.

I seslal bůh nesčetně lásky,
přivezl stabilní stroje,
RAID pole, záložní pásky,
náhradní naftové zdroje.

Nyní máme čerstvou manu,
Apač dvojka pěkně lítá,
nová verze Debianu
čistým promptem správce vítá.

Mrtvočasem nocí,
spící procházíš.
Jsou to tvoji soci?
Nejsi sám, kdo spíš?

Z plastelíny žití
uhnětl sis lásku,
horolezce s nití,
jojo bez provázku.

Když do skály, sebe,
vsadils' chladnou mříž,
ptáš se, proč spí nebe?
Nejsi sám, kdo spíš?

Na vrchol se sápe,
jak to jojo padá.
Ve snu, tam ho chápe,
ve snu má ho ráda.

Člověk – bolí,
lidi – řvou,
pozdě – volí
kudy – jdou.

Srnka – skáče,
klišé – snad,
hošík – pláče,
má ji – rád.

Dnešek – prachy,
zítřek – víc,
potom – možná,
potom – nic.

Pejsek všude čůrá,
motýl všude lítá,
stromů všude fůra,
člověk to všechno kurví.

Žábka vodu ráda,
žabák vodu rád,
tůňka vodu střádá,
člověk to všechno kurví.

Na světě jsou místa,
kde jsou čisté stráně,
a i voda čistá,
člověk to všechno…

… a jestli nepřestane,
nezbyde ani jeden hezkej řádek.

Jenom tenkrát světla z dáli, když se hvězdy žalu smály.
Jenom tenkrát tepla dosti, když pot z čela stékal zlostí.
Jenom tenkrát sloupořadí, když co sloup, to jazyk hadí.
Jenom tenkrát pravé víry, když to víra k pachu síry.
Jenom tenkrát banalita, když mi byla láska skrytá.
Jenom tehdy bez bolesti, až mě věčnost sevře v pěsti.

V životě mi vadí,
úzkostlivě svírá,
že ve sladké mládí
ztrácí se mi víra.

Smůla mě vždy lapí,
když najdu cíl přímý;
čas utíká, kvapí,
jen pryč z téhle zimy!

Čas utíká, fičí,
osud stlouká nýty,
žízeň lásky ničí,
bolesti jsem sytý.

K čemu jsou mi city,
jen z nich srdce bolí;
bolesti jsem sytý,
a žal mává holí.

Smutek duši trápí,
slzy tváře hladí,
čas utíká, kvapí,
hořké, hořké mládí.

Na louce si děti hrály,
byly šťastné, tak se smály.

Poblíž jejich matka stála,
i ona se s nimi smála.

Byť se smála jejich smíchu,
smála se, a smích v tom tichu
rozzářil i jiných tváře.

Zářily, a jejich záře
bez ustání světem letí,
rozesmívá matky dětí.

Dětí, jež si v louce hrají,
kouzlí tím, že radost mají.

Ukláním se plameni,
duši tvé, jež dobrem hřeje;
city nikdo nezmění,
bez tebe jsem bez naděje.

Ukláním se svícnu,
je zevnější krásou tvou,
tak nesmírně nádhernou,
že měřit lze jen s květinou.

Ukláním se parafinu,
tvé lásce – já žiju pro ni;
bylas tu jen na vteřinu,
však vzduch tebou navždy voní.