Detail knihy

Nick Cave – A uzřela oslice anděla
(orig. And the Ass Saw the Angel)

• Nakladatel Argo, edice AAA
• ISBN: 80-85794-55-1
• 297 stran, 20×12 cm, vázaná, 350 g
• Rok vydání: 2002
• Překlad: Tomáš Hrách
• Ilustrace: Martin Velíšek
• Doslov: Phil Schöenfelt

Anotace

Ukázky

PROLOG

Tři slizký braši krkavci kroužej’ jeden za druhým po promodralý rozbouřený obloze a vyřezávaj’ do odulejch mračen hustýho čmoudu temný prstence.

Ta puklice nad údolím byla pořádně dlouho modrá a průzračná, ale teď, panebože, vyvádí jako splašená. Z místa, kde ležím, vypadaj’ ty mraky jako prehistorický ještěři, blejou obrovský beztvarý bestie, co se tam nahoře normálně akorát stáčej’ do klubíček a chcípou.

A ty krkavci – pořád tu poletujou, kroužej’, furt blíž – ještě blíž – blíž ke mně.

Tyhle úlisný krkavci ’sou ptáci smrti. Měl ’sem je v patách celej život. Teprv teď je můžu chytit a vcucnout do sebe. Očima.

Skoro si snad i dokážu vzpomenout, jak se dá na tomhle měkkým, teplým kusu bláta usnout, protože každá moje část teď jede v jiným rytmu. No fakt.

Nasávaj’ mě dásně tohohle bezzubýho hrobu a já mířím dál – do týhle bažiny, do týhle ďoury, i když mám strach, že si namočím vražednou ruku. A čestný slovo, dva ty krkavci si už pro sebe rezervovaly mý oči a teď tam kroužej’ a čekaj’, jako dva falešný pěťáky, kouř se nad nima valí a převrací a rozplývá a já koukám, že se nějak smráká a já mám dole teprv čtvrtinu – nebo tak nějak a pořád víc.

„Tak nashle, brácho,“ pomyslel ’sem si, když vodpad, a celou minutu ’sem čekal, že to na mě přijde taky – taková se do mě z toho jeho umírání dala zima.

A pak se do nočního ticha ozval chraptivej řev Jejího Kurevstva, mý matky, Mamky, která sípala nadávky z tý nejhlubší prdele vší sprostoty, mlátila do dveří chevroletu a pořád: „Kde mám flašku!“

„Kde mám flašku!“

Při tom prvním, velikým, marným a vlastně zlověstným boji se mi ovšem povedlo uvolnit ruku a jedním prstem, co nebyl větší než červ, ’sem na stěnu bedýnky vyklepal zprávu složenou z důmyslnýho systému poklepů, pofuků a pomlk, co ’sme si je s bráchou vymysleli, když ’sme se tak vznášeli v bublajícím a ševelícím lůně.

Nezapomeň—na—bráchu—Odpověz

Jenomže brácha nic. Vyklepal ’sem to podruhý a přidal na konec prosím, ale zase to k ničemu nevedlo. Prosím. Nenechal ’sem se tím odradit a vylíčil ’sem mu, jak ten život vypadá, a zeptal se ho, jesli tou smrtí náhodou nezískal nějaký zvláštní schopnosti. To už ’sem signalizoval naléhavě a přerývaně. Moje nesmyslný klepání znělo dutě a osaměle a zůstávalo viset bez odpovědi nad mou bedýnkou.

Život—je—zlej—je—to—peklo—můžeš—lítat—pek—peklo—pomoc

Nakonec ’sem se ovládnul a s otlučeným prstem a s brekem ’sem na stěnu svý bedýnky vyklepal poslední vzkaz.

U stropu přímo nad mou postýlkou visela holá žárovka. Teple, jasně a hypnoticky pulzovala a já ležel na zádech a s rostoucí nelibostí ’sem sledoval, jak se kolem toho bzučícího středu zájmu vochomejtá pořád víc a víc nočního hmyzu. Bezmocně ’sem se koukal, jak se asi tak každou minutu nějakej rozdováděnej mol, moucha nebo komár srazil se smrtící žárovkou a spálil si křidýlka a všechny ty svý tenoulinký údy na popel. Jeho zoufalá snaha tak končila dlouhým pádem, většinou rovnou do bedýnky, kde ’sem ležel já. Za chvíli ’sem měl postýlku plnou beznohýho a bezkřídlýho hmyzu, kterej umíral strašlivou smrtí, a já měl jeho agónii v celý svý hrůze přímo před očima, viděl ’sem, jak se blíží konec, jak z nich vyprchává život a jak zůstávaj ležet studený a mrtvý.

Tehdá ’sem pochopil, proč je můj oplakávanej bratříček tak zaraženej. Už v něm nebyl žádnej život. Akorát Smrt.

PRVNÍ KNIHA – DÉŠŤ

S napřaženou lampou prošla Rebecca ulicí, zabočila na Dundassovu a vykročila přes dvorek Wiggamova koloniálu. Přistoupila ke staré, dávno nepoužívané studni. Na plechové stříšce bylo vybledlými písmeny napsáno:

WIGGAMOVA STUDNA PŘÁNÍ
Splňte si svůj sen

Postavila petrolejku na obrubeň. Potom přivázala jeden konec provazu, který si přinesla, k hlavní hřídeli rumpálu, a na druhém uvázala smyčku. Svlékla se. Za potlesku lijáku odříkala poslední modlitbu; ruce jí přitom poletovaly jako bílé plameny. Černé provazce deště se jí rozstřikovaly na bledých pažích, drobných ňadrech i neplodném břiše a po těle se jí rozlézala spleť temných žilek jako klubko zmítajících se hadů. Z kapsy odhozené noční košile vytáhla igelitový pytlík s dopisem na rozloučenou, který upevnila mezi dvě kamenné desky obrubně, na níž pak vystoupila. Zvedla oprátku, navlékla si ji přes hlavu a utáhla si provaz kolem krku.

Trochu se zapotácela a pod tou zauzlovanou masou, která jí groteskně spočívala na pravém rameni, na okamžik zaváhala a pak se vrhla nahá do temnoty pod sebou.

Pekař Wiggam a doktor Morrow vylovili ze studně šílenou ženu, nahou až na několik pijavic nacucaných na tloušťku několika palců. Pod oprátkou vytékala z odřeniny narůžovělá voda. Jemné ručky měla odřené do krve od drsného provazu, jehož se celou jarní noc držela, když plavala v téměř přetékající studně; její „poslední skok“ byl dlouhý necelé dvě stopy.

DRUHÁ KNIHA – BETH (o šest let později)

Datum: 6. října 1952

Mezek se svalí na zem a pojde. Euchrid pohřbí zvíře i hůl, která je ubila. Hrob označuje hromada měkké hlíny pod vodojemem.

Euchridův otec si staví domek z karet – vysoký dvacet tři pater.

Celou noc prosedí před svým výtvorem, až ranní slunce pozlatí papírový palác. Hlavu má sklopenou.

Taťka utlouk Mezka na podzim, protože listí už bylo měděný a zlatý. Pamatuju se na to, protože právě po tom spadaným listí, kluzkým ranní rosou, ’sem moh Mezkovu mršinu odtáhnout k vodojemu. Záda měl rozflákaný na mraky. Nejspíš taky přeraženou páteř.

Popad ’sem rejč a začal kopat, akorát ten Mezkův studenej pohled mě občas vyrušoval od truchlivýho díla. Byl mrtvej a mrtvý se musej pohřbít, to ví každej, ale ty jeho oči vypadaly, jako by žadonily o milost a jako bych z toho nebohýho zvířete vytřískal duši já a ne Taťka.

Obracel ’sem tmavou hlínu a najednou, úplně zčistajasna, mi leželo pod rejčem něco, co připomínalo kostřičku nějakýho malýho psa.

Přidřep sem ke hrobu, odmet rezavou hlínu z kostí a objevil malou dětskou lebku. Vedle ní ležela polorozpadlá vřetenní a loketní kost připojená ke křehký malý ručce – a než ’sem vyzved z hrobu všecky pozůstatky svýho bratra, vyhrabal všecky jeho neporušený kosti a položil je na měkkou podušku z napadanýho zlatýho listí, tiše ’sem vzlykal a z očí mi teklo.

Zahrabal ’sem chcíplýho Mezka a uložil kostru svýho bráchy do starý zásuvky od příborníku, co ’sem ji našel na skládce. Přidělal ’sem k ní jednoduchý posuvný víko, odnes ji do bažiny a opřel ji o zadní stěnu svý skrejše.

Můj milovanej společník tam zůstal celý tři měsíce až do dne, kdy ona vyštvala Turkovu herku do močálu a lidi z města našli můj úkryt a zničili ho.

Ale to všecko přišlo až pozdějc.

Miluju tě, bráško! A už ’du za tebou!

Mamka fňukala nad svým životem a všecko to dávala sežrat Taťkovi, jako by on za to moh, že je z ní něco jinýho než ta líbezná květinka na fotce. Vykládala o tom, jakej je Taťka línej starej votrapa a jak mu už v tý hlavě přeskakuje.

Domek z karet se naklonil, chvilku visel ve vzduchu a pak se zhroutil společně s vratkou stavbou Taťkova duševního zdraví.

Taťka vyskočil ze židle, vrhnul se přes pokoj a nabíral rychlost, zatímco jeho žena si dopřávala pořádnej doušek ze svý láhve. Vrazil do ní a bouchnul jí obličejem o stěnu. Ozvalo se tříštění skla, jak dno láhve, kterou měla furt v hubě, rozbilo sklo na svatební fotce, a k tomu se ozvalo takový divný zakloktání. Taťka ji chytil za vlasy a seknul jí s hlavou o stěnu ještě jednou. Láhev zajela hloubějc a dokonce i ze svýho místa ’sem slyšel, jak jí s prasknutím vypáčila čelisti, a při třetí ráně jí už láhev vklouzla do krku a roztrhla jí úsměv od ucha k uchu.

Taťka ji obrátil a nechal ji sklouznout po zdi, takže tam zůstala sedět s nataženejma nohama, rozhozenejma rukama a s hlavou vztyčenou jako nějaká praštěná tlustá rozšklebená loutka s krkem nataženým jako žirafa.

Taťka sebral od kamen dvě cihly, vzal do každý ruky jednu, rozmách se, a jako by hrál na činely, vzal s nima svou ženu přes uši a rozbil tu flašku uvnitř ní.

Krev.

Hlava jí přepadla dopředu na všecky ty její brady a uražený hrdlo flašky jí vzadu prorazilo krk a vytvořilo takovej roztomilej komínek, kterej jí vyčuhoval mezi mastnejma vlasama jako chrlič okapu a stříkala z něj horká krev smíchaná s kořalkou.

„Tahle vychlastaná vochechule byla větší potvora než celá banda draků, mizernější než kdejakej filištínskej vobr a dvakrát tak vošklivá. A navíc – a to klidně vodpřísáhnu na stoh biblí – moh bys prolízt všecky stoky v tomhle svinským světě a nikdy bys nenašel nalitější, zkurvenější sajrajt než tu svini, co tě porodila.“

Euchrid polkl.

TŘETÍ KNIHA – PSÍHLAVSKO

Točil ’sem se ve svý věži a hledal psy, který ’sem rozestavil na hlídky, a nakonec ’sem je našel na druhý straně boudy, jak píchaj vo sto péro. Dohromady měli akorát šest nohou a jeden pahejl. Pasivní partnerka, čuba, ležela na vlhký zemi natažená jako pytel sraček, zatímco jí její menší, ale přičinlivější souložník vyskakoval na zadek. Chromý zvíře, s předníma nohama obtočenejma kolem její obrovský prdele a se zadní nohou, která napůl poskakovala a napůl klopýtala na zemi, naráželo jako píst do její nehybný zadní partie, v rytmu se potácelo, zapichovalo se do ní a točilo se zprava doleva a zleva doprava na svý třaslavý noze. „Do prdele!“ napadlo mě, když ’sem přejížděl očima od díry v hradbě ke psům a zase zpátky a v hlavě mě strašilo dilema. „Spravit díru, nebo seřezat psy? Spravit díru, nebo seřezat psy?“

Za dva dny ráno nádoba zmizela. Podíval ’sem se na díru v plotě a zjistil, že se ještě rozšířila. Kleknul ’sem si na všecky čtyři, vylez ven a našel váguse opřenýho zvenčí o zeď, dokonale tuhýho. Z prsou mu čouhala špička zahrocený větve a vyrážela z jeho zakrvácený košile jako upatlanej psí čurák. Nádoba, která obsahovala smrtelnou dávku, mu vyčnívala ze sevřený ruky. Vandrák ji do sebe evidentně nalil, sotva byl venku za zdí, pod vlivem jedu se zapotácel a naleh celou vahou na špičatej klacek. Blbec.

Hodně ’sem se Beth nasledoval. Ale už ’sem vám vyprávěl o tom, jak ’sem chodil krást?

Probíral ’sem se jejich spížema – tady plechovka nakládanýho hovězího, tam zase kus sejra, jinde čerstvý vajíčka. Někdy ’sem jim krad i z ložnic – jenom drobnosti, ne peníze, akorát pitomosti jako fotka toho, koho ’sem vykrádal, nůžtičky na nehty nebo pletací drát a tak. A pokud to šlo, snažil ’sem se dostat jejich mazlíčky – jenomže to je dost těžká práce a zabere spoustu času. Jednou ’sem sebral celou punčochu chlupatejch šedivejch koťátek. Rád bych věděl, co se s nima… sakra!

Uvnitř boudy ’sem vykopal jámu. Hned vedle západní stěny. Nasbíral ’sem plno hadů – moc na to, aby moh mít každej svou vlastní klec. Tak ’sem teda vykopal tu jámu a zapíchal do stran zubatý kusy zakroucenýho plechu, aby hadi nemohli vylízt.

Ta hadí jáma mě nějakou dobu nesmírně přitahovala. Stával ’sem tam na jejím okraji a sledoval to smrtící klubko, jak se kroutí. Občas ’sem dolů spustil krysu nebo křečka a koukal, jak se ta zauzlovaná hromada zvedla a vrhla se na poskakujícího, pištícího hlodavce. Pokud hlodavec nepištěl, pokusil ’sem se ho zachránit a přijal ’sem ho do svý jednotky. Elitní jednotky.

Možná mý království tou mou nedbalostí trpělo – nevím. Těžko říct. Snažil ’sem se svý poddaný krmit, kdykoliv ’sem si vzpomněl, a většina z nich zůstala naživu – jenom každej den vypadali šílenějc. Teda, to ’ste měli vidět ty krvavý jatka, když mě napadlo odměnit nějakýho psa kusem živýho masa! Behem pár vteřin byli pes i bouda pokrytý krví a kouřícíma úlomkama kostí a kvičící hlodavec zmizel, i s lebkou a tak. Dravec pak mlátil zkrvavenou tlamou do pletiva klece a žebral o další.

Když ’sem oči zas otevřel, na skoro bezmračný obloze stálo polední slunce. Den hučel a klapal jarní činorodostí. Okolo mý levý boty obcházela skupinka mrňavejch červenejch mravenců. Ve vyschlým kráteru nezahojený rány na zápěstí mi šukaly dvě mouchy. Nechal ’sem je, protože ’sem neměl ani sílu, ani chuť jim v tom bránit. Zved ’sem hlavu a opřel si ji o stěnu věže. Z bažiny zakvákala žába. Chabá útěcha.

Seděli u stolu v pocintanejch tričkách, plátěnejch kalhotech a kanadách. Kůži na obličeji měli zarudlou, tuhou jako podešev a tak popraskanou, že zlomyslná linka jejich rtů se dala od ostatních jizev a vrásek rozeznat akorát podle uslintanýho špačka ručně balenýho žvára. V hlavách měli malý prázdný nočníky, který jim sloužily jako oči. Potili se, krkali a prděli a v každým póru a každý ďubce na těch jejich zasranejch zparchantělejch ksichtech sídlilo zlo, nízkost a násilí.

Odkazy

A uzřela oslice anděla

• Recenze knihy na Knihovnice.cz
• Detail knihy na Vltava.cz (možnost prolistovat ukázky)
• The Modern Word – Book Review
• And the Ass Saw the Angel na Wikipedii anglické

Nick Cave

• Nick Cave na Wikipedii české
• Nick Cave na Wikipedii anglické
• Nick Cave Online
• Bad-Seed FAQ
• All Outward Motion Connects To Nothing...